Rok se s rokem sešel a my se opět sešli na faře v Nové Cerekvi na jubilejním 20. ročníku našeho letního táboru Ararat. Po příjezdu nás čekalo přivítání nových tváří, důkladné seznámení a samozřejmě i osvěžení pravidel.
Na nástěnce se objevil zvláštní leták – pozvánka na vědeckou konferenci, slibující přelomový objev. Zvědavost nám nedala, a tak jsme už o pár hodin později seděli v zasedací místnosti a čekali na velké překvapení. K našemu překvapení však přiběhl zmatený doktor Pytel, který údajně našel ztracený svět, kde do dnešního dne přežívají dinosauři. Pytlova pomatenost a ztráta důkazů nezapůsobila příliš na přítomnou komisi a nikdo v sálu mu jeho báchorku neuvěřil. Tedy až na jednoho. Amatérský dobrodruh, Ned Meloun, toužící po slávě a uznání, přemluvil profesory, aby financovali jeho výpravu za prehistorickými tvory. A my jsme nemohli jen přihlížet – tady se totiž píše historie!
Sbalili jsme si vše potřebné a vydali se s Nedem do srdce jihoamerické džungle, na místo, které má skrývat pradávné tajemství. Cesta ale nebyla snadná. Čekalo na ní spoustu nástrah, které jsme museli překonat. Ať už to byly zlodějské divoké opice, obří klíšťata či strmé stěny náhorní plošiny, překonávali jsme vše levou zadní.
Našli jsme si dokonce i nové kamarády. V džungli nás našla přátelská domorodkyně, v jejíž vesnici nás bohatě pohostili. Naučili jsme se jejich řeči, jejich písni a neodmítli jsme ani pohoštění ve formě smažených červíků. U domorodců nás potom ještě čekalo učení nejrůznějších dovedností, například odlévání stop, vázání uzlů nebo výroba ježků ze dřeva. Na výletě po okolí jsme se seznámili s lesem, jeho materiály a barvami přírody.
Po výstupu na horskou plošinu se otevřel onen ztracený svět. Následovali jsme stopy a našli něco nevídaného – pravé dinosauří vejce. A rovnou čtyři. Co lepšího můžeme přivézt domů jako důkaz? Ale ouhle, ráno po probuzení byla vejce fuč. Ukradla je jiná skupina dobrodruhů, kteří nás celou dobu pronásledovali. Naštěstí jsme byli schopní zloděje vystopovat, připravit si plán a vybojovat vejce zpátky. Vajíčkům jsme postavili inkubátory, aby se mohly vylíhnout, a povedlo se. Na svět přišla čtyři malá dinosauřátka.
Před námi však stálo těžké rozhodnutí. Co s dinosaury dál? Zlobišáci přišli znovu, nabízet nám prodej tvorů na černý trh. Navštívila nás také paní ze Záchranné stanice Pavlov, která nám povídala o zvířátkách žijících kolem nás a jejich ochraně. Jako bonus jsme si mohli pochovat živou veverku a pohladit sovu. Uvědomili jsme si, jaké problémy čekají dinosaury, pokud je odhalíme světu. A že pro ně bude nejlepší nechat je dále žít v poklidu v nepřístupné džungli. Rozloučení s mláďátky bylo těžké, ale bylo to pro ně to nejlepší. A co se týče úspěchu – stále můžeme vydat knihu se všemi poznatky, které jsme během cesty shromáždili do svých cestovních deníků. A tak jedno z největších tajemství naší země zůstává i nadále skryto v srdci divočiny.
