Jarní víkendovka začala v pátek po páté hodině. Potom, co přijel i poslední účastník, byli všichni nováčci provedeni po areálu fary, aby věděli, kde stráví následující víkend. Hned poté každý dostal polovinu obrázku, na kterém bylo vyobrazené jedno pravidlo. Děti musely najít toho, kdo má druhou polovinu, a vymyslet, o jaké pravidlo se jedná. Takto jsme se seznámili s našimi pravidly.
Hned poté přišly na řadu seznamovačky. Každý se představil a řekl, co rád dělá. Pak jsme jména ještě procvičovali pomocí dalších krátkých aktivit. Když už jsme se všichni znali, společně jsme se navečeřeli a pak jsme pokračovali ve hrách. Nejdříve se děti řadily na laně podle zadání, třeba podle výšky. Ale nesměly udělat krok pryč z lana. Poté jsme ještě jednou zopakovali jména, tentokrát v rytmu hudby s tleskáním. Po programu následovalo zklidnění v podobě modlitby. No a pak už jen večerní hygiena, pohádka na dobrou noc a všichni šli spát.
V sobotu ráno se všichni nedočkavě vzbudili již před budíčkem. Po rozcvičce a dobré snídani jsme si zahráli na pizzaře. Děti přenášely pizzu, ale ostatní se jim ji snažili shodit. Komu pizza spadla, musel jít do trouby pro novou. Představa pizzy nám udělala chutě, a tak jsme si po hře snědli svačinku.
Potom nás čekala stanoviště. Každý dostal papírek, na který sbíral razítka za splněné aktivity. Žádná však nebyla povinná, děti mohly být zkrátka tam, kde je to baví. Takhle si mohly vyzkoušet skládání závodních vlaštovek, navlékání korálků, stolní fotbálek nebo klasický fotbal, naučit se kouzelnické triky nebo si vyzkoušet bezpečné šermování.
Po obědě a volnu stráveném různými hrami k nám přišel pobočník lorda místního léna. Ptal se, jestli jsme už zaplatili daně. Jenže my jsme o žádných daních nevěděli. Naštěstí nám je nakonec odpustil za to, že za něj vyřídíme rozdělování lordových chráněnců do učení. A tak jsme se do toho hned dali. Získali jsme informace od mistrů cechu, jaké mají požadavky na své učně. Zjistili jsme také, co jednotliví chráněnci umí a co rádi dělají, no a pak už jsme je jen přiřadili. Jeden z nich, Kryšpín, za námi však přišel trochu zklamaný. Vyšlo na něj „neznámé tajemné povolání" a on nevěděl, co to znamená. Pobočník mu předal jen dvě mapy se slovy, ať do setmění dojde na dvě určená místa. Tam prý uvidí. Rozloučil se s námi a vydal se na cestu.
Do večeře jsme si stihli zahrát ještě pár her. Boj o vodu a tichošlápka, někdo se rozhodl hrát si na sekačku a trhali dlouhou trávu na hřišti.
Po večeři k nám ale přiběhl Kryšpín. Myslel prý, že má dost času, a tak si dal před cestou šlofíčka. Zaspal ale a teď už nestíhá dojít na obě určená místa. Poprosil nás tedy, abychom se rozdělili a došli tam ve dvou skupinách. Skupina odvážnějších se vydala plížit do lesa, kde našli zamčenou truhličku. Druhá skupina se vydala na trasu jednodušší a proplížili se skrz faru až dozadu na hřiště. Cestou se musely vyhnout dvěma opilým lapkům. Na konci cesty objevily tři svíčky a u každé bylo jedno číslo. Děti čísla vzaly, poskládaly je a když se vrátila druhá skupina s truhličkou, pomocí číselného kódu odemkli zámek. Uvnitř se nacházel svitek, ve kterém stálo, že Kryšpín se stává hraničářským učněm a že se má dalšího dne za úsvitu dostavit v chatce u lesa. Kryšpín byl nejdřív celý nesvůj z toho, že se má stát hraničářem, ale nakonec z toho měl radost. Když už se s námi loučil, vzadu na zídce se mihl stín postavy v pláštěnce...
Večer jsme se už jenom v tichosti pomodlili, poslechli si pohádku a šli spát. Ráno nás čekalo už jen balení proložené hrou a potom jsme se společně vydali na mši svatou do kostela. Po skončení mše už na děti čekaly rodiče a společně se všichni vydali domů.
Z.G.
