Z deníku mnicha Agatona...
Den 1.
Píše se rok se v rok 1860, je 16. červenec. Jmenuji se otec Agaton. Dnes je den mého odjezdu na dalekou pouť, která je dlouhá a možná nebude mít ani konec. Těším se a zároveň mám i lehké mrazení.
Vím, že moje cesta je důležitá, že ji musím vykonat, ale také vím, že se z ní nemusím vrátit živ. Sám to nedokážu… Potřebuji pomoc, pomoc dobrých přátel, dobrodruhů, kteří jsou připraveni pro dobrou věc položit třeba i život. Přátel statečných, dobrosrdečných, ale i se smyslem pro humor. Všechny tyto vlastnosti budou pro naši výpravu důležité.
Máme sbaleno, zásoby naloženy na koně, loučíme se s rodnou Cerekví… Snad se sem ještě někdy vrátíme. Vrátíme, určitě, jsem o tom přesvědčen!
Vyrážíme na naši cestu pod vlajkou, symbolizující naši výpravu. Vše, co je pro nás důležité, co nás bude chránit, když nám bude nejhůř…. Odvahu v těžkých chvílích si dodáváme pokřikem… Pokřikem, který zahání strach a dodává nám odvahu.
Směr našeho putování určila nalezená Indicie v kamenném svahu u našeho tábořiště.
Den 2.
Jsme již 3 týdny na cestě … Unavení, zaprášení, a co je nejhorší, dochází nám zásoby. Když už nálada všech členů výpravy je na bodu mrazu, zaslechneme z dáli zvon, lodní zvon. Zvedneme hlavu od zaprášených bot směrem k obzoru. Naše oči oslní odraz slunce, který se odráží o mořskou hladinu. Je tam! Nekonečná mořská hladina. Lodní zvon je slyšet z nedalekého přístavu. S radostí se k němu rozběhneme. Konečně budeme moci vyplout!
Je potřeba nejdříve shromáždit co nejvíce jídla, sbalit lodní kufr a vydat se po moři dál … vstříc dalším dobrodružstvím. Náš cíl je zase o kousek blíž.
V lahvi k nám připlavala další pozoruhodná indicie…
Den 3.
Všichni pokojně spí ve svých kajutách. První je vzhůru nejmladší z plavčíků, kterého zbudilo podivné houpání lodi. Když vyběhl na palubu, nevěřil vlastním očím… Po strastiplné plavbě se podařilo konečně loď zakotvit na břehu neznámé pevniny. Pevniny, ostrov, jako z pohádky o hojnosti. Všude plno zeleně, exotických plodů, zpěvu a domorodců…
Rozhodli jsme se prozkoumat blíže naše okolí. Je pro nás velmi důležité vědět, jaké nástrahy a překvapení ostrov skrývá. Co když zde ztroskotalo více lidí… Co když někdo potřebuje pomoci?
Kam putovat dál? Indicie byla tam, kde ji nikdo nečekal… na ostrově Banalulu J!
Den 4.
Dnes se probouzím brzy ráno. Moje myšlenky se vrací k dárku od domorodců z ostrova Banalulu.
Lidstvo je ohroženo, musíme ho zachránit!
Potřebujeme ale více času… Čas, to je to, co ale nemáme. Musíme se ho pokusit zastavit….
Pokračujeme v cestě po moři dál, kurz držíme na jihozápad. Plujeme již několik týdnů, možná měsíců. To nikdo neví, protože čas se podivně zpomalil.
Připlouváme k ostrovu, který by měl být klíčový v našem putování. Posbíráme všechnu odvahu i zbytek sil, uvazujeme loď a vydáváme se na průzkum. „Huba tuma tutu!!!“… ozve se křik a rázem jsme obklopeni neznámými lidmi hovořící podivným jazykem a s děsivě pomalovanými těly… s lidožrouty.
Už žádnou indicii jsme nehledali… a přesto! Nalezli jsme ji při rozdělávání ohně.
Den 5.
Ráno jsme se vzbudili plní naděje. Podařilo se nám, v co jsme ani nedoufali. Společnými silami jsme rozluštili indicie, díky odvážným a dobročinným skutkům získali kousky tajné mapy, která nás dovedla až k onomu děsivému svitku. Ještě teď se třesu při vzpomínce, co by se mohlo stát, kdyby svitek padl do nesprávných rukou… Co by se stalo s lidstvem, s celým světem.
První část úkolu je tedy splněna. S vypětím všech sil jsme zlomocný svitek zničili. Nikdy bych to nedokázal sám, nebýt mých věrných, odvážných a statečných přátel. Díky jim za to!
Teď zbývá naplnit druhou část úkolu, která bude už záviset jen na každém jednotlivci, na každém z nás… Konat dobro, aby svět byl dobrý….
