Existuje vůbec Stroj času? Funguje takový stroj? Nejen tyto otázky si jistě kladli naši mladí účastníci letošního pobytového tábora v Nové Cerekvi. Jsme moc rádi, že jsme nejen na tyto otázky dokázali dětem odpovědět. Ale zkusme se vrátit na počátek.
Jak už to, tak bývá, tak na samém počátku tábora jsme se nejprve vzájemně představili, řekli si něco o sobě a sehráli pár krátkých her. Večer nás překvapil nepříjemný zvuk a rámus. Ihned jsme se tedy sešli na místě činu. Nevěříc vlastním očím, viděli jsme dvě postavy, bezvládně ležící. Zprvu to vypadalo hodně dramaticky, ale později se ukázalo, že budou moci s námi komunikovat. Byli to totiž tajemní průvodci času, kterým nad naším táborem selhal technický stav jejich stroje. Poprosili nás o pomoci s opravou a poté nám odkryli důvod technického selhání stroje. Stroj času fungoval nespolehlivě z důvodu ztráty klíče a jejich učně, který se bezhlavě vydal po stopách tajemné Masky Moci.
Poté, co nám tuto pravdu průvodci času odkryli, jsme se rozhodli že jim pomůžeme v hledání jejich učně a tím klíče, který měl u sebe. Putovali jsme tedy společně s průvodci po jeho stopách (indiciích) a vždy jsme se přemístili do konkrétní historické epochy, abychom jej zachránili.
První putování nás zavedlo do středověku, kde jsme se setkali s rytířem. Ten nás poprosil o detailní zmapovaní současných hradů a zámků v království jeho krále. Celé dopoledne jsme tak vytvářeli ve skupinkách kroniky království českého. Tyto jsme rytíři slavnostně před obědem předali a odměnou nám byly tajemný náhrdelník se zuby a středověké meče. Prokázali jsme tak velkou ušlechtilost, píli i vytrvalost. Ovšem škola a boje s meči nás měli ještě více zocelit a naučit opravdovým středověkým hodnotám. A to se po další část dne také stalo. Večer jsme se proměnili ve středověké architekty a stavitele. Pod našima rukama vzkvétaly nejrůznější velkolepé stavby z kamene, dříví a dalšího materiálu.
Na konci dne jsme se vždy setkali s průvodci času, kterým jsme povyprávěli, co vše jsme v konkrétní době zažili, koho jsme potkali, zda jsme učně nalezli či alespoň nějaké stopy. Vždy jsme našli indicie, které nás upoutaly tím, že byly z jiné doby. A právě toto udávalo náš další směr putování Strojem času společně s průvodci. A bohužel tento den jsme našli i část drahocenného klíče učně, čas byl tedy neúprosný a pravděpodobně byl i ve velkém nebezpečí. Rychle jsme se tedy přenesli do dávné doby, doby pravěku.
Další ráno nás probudila pravěká žena svým mohutným tancem, ve kterém nejeden oštěp létal. Po snídani jsme se vydali po jejich stopách a pomohli jí i její tlupě obnovit lesní jeskyně. Odměnou nám byl historický telefon, se kterým si nevěděla rady. Jelikož jsme byli v době pravěku, museli jsme už odpoledne se postarat o to, co budeme jíst. Lovili jsme tedy mamuta, abychom si z něj pak v každé skupince uvařili chutný a originální mamutí guláš. Ten musel být chutný a výživný nejen pro nás, ale i pro mamutí ženu, která každý ochutnala a odborně vyhodnotila. Rozloučili jsme se s ní prostřednictvím secvičených rituálních tanců u ohně, všechny měly obrovský úspěch, a nakonec nám také zatančila předala žárovku.
A byl večer a my jsme se opět sešli s průvodci času. Sdělili jsme jim, co jsme zažili, s kým jsme se to viděli a vyhodnotili jsme další indicie, které nás přivedli do 20. století. Kromě toho jsme našli další dílek klíče učně, a to nám dělalo všem opravdu velkou starost. Prostřednictvím Stroje času jsme se tedy přemístili do další historické epochy.
Psala se léta poválečná, kdy se pomalu obnovoval průmysl a ekonomika začala vzkvétat. Rodinné klany skupovali podíly nejrůznějších podniků z různých odvětví průmyslu v honbě za bohatstvím. Jen však do té doby, než nás zastihla velká hospodářská krize. Peníze uložené v bance již nebyly, nakoupené podíly podniků měly jen chabou hodnotu, téměř o vše jsme přišli. Vyústěním této doby byly hlasité demonstrace účastníků této aktivity slovy: „My chceme banku, my chceme banku…“ a pak již téměř pokojná svačina v podobě chleba a vody.
V další části dne jsme se setkali s italskými mafiány a jeho kmotry a snažili se pašovat co se dá.
Po pravidelném odpoledním odpočinku jsme si užili vodní hrátky v teplém sluníčku. Poté jsme se seznámili prostřednictvím her a kvízů s vynálezy této doby.
Pomalu se smrákalo a při cestě domů jsme našli dlouho hledajícího učně, který měl poslední část klíče. Byl nesmírně unavený a poblouzněný. Po chvíli se nám svěřil, kde všude byl, proč odešel za Maskou Moci, co je ta Maska Moci a kde se o ní dozvěděl. Měli jsme obrovskou radost, že jsme průvodcům pomohli jej najít, že je naživu, ale smutní z toho, že není klíč celý. Ještě před samotným přesunem do další historické epochy se průvodci snažili slepit nalezené části klíče ke zbývající části, to se nakonec podařilo. Stroj času tak již mohl bezchybně fungovat v plném obsazení. Jelikož jsme viděli, jakou moc má Maska Moci, že ovládne zcela člověka, a ten pak vládne zle, rozhodli jsme se všichni společně a jednoznačně tuto Masku Moci zničit. Vypravili jsme tedy na další velké a nebezpečné dobrodružství.
S touto touhou jsme uléhali ke spánku, který nám byl ale přerušen. Průvodci času nás uprostřed noci informovali, že jim někdo učně unesl. Mnozí z nás jsme to tak nechtěli nechat a rychle se oblékli a šli ještě po jeho čerstvých stopách. Padouch byl brzy objeven – byla to tajemná „Černá ruka“ – možná někdo z budoucnosti. Číhal uprostřed lesa u kůlu, na kterém byl přivázán učeň. V síle odhodlání jsme vymysleli dokonalou taktiku odlákání a poté jsme učně vysvobodili a předali průvodcům. V síle prokázané odvahy jsme se vrátili zpět už bezpečně a znovu ulehli ke spánku.
Další den jsme prožívali v budoucnosti. Vydali jsme se na putování, kdy každý z nás mohl přemýšlet, co je opravdu důležité v životě. Psali jsme dopis svému budoucímu já, kde bychom chtěli být za 10 let, co bychom chtěli umět, znát, jací bychom chtěli být….
Večer jsme se opět setkali všichni u Stroje času a představili další indicie, které podle nás nepatřily do doby budoucnosti. Usoudili jsme tedy, že jsou z doby starověku a že tímto způsobem nás láká k sobě Maska Moci, která může vládnout jen prostřednictvím někoho z nás. A protože ji chceme zničit, ihned jsme se přesunuli do další doby.
Dalšího dne po snídani za námi přišel slavný Caesar, který nás pozval na starověkou olympiádu, po níž by rád vybral do svého vojska ty nejlepší legionáře a pretoriány. Olympijské hry tak byly zahájeny v podobě hodu oštěpem, hodu disku nebo běhu těžkooděnců. Nechyběla ani umělecká disciplína – skládání ódy pro Caesara. V další části dne si skupinky připravovali antická divadla z řeckých bájí. V průběhu odpoledne jsme se zúčastnili mše svaté, při které jsme nejen zpívali a hráli, ale také přinesli symbolicky poděkování Bohu, že tady můžeme takto společně být.
Večerní antická představení jsme si zpříjemnili opékáním špekáčků a zelenino-ovocným rautem. Na krátkou dobu jsme se ještě vžili skrze hru do doby pronásledování křesťanů a popovídali si o tom, jak je vzácná svoboda, kterou máme a které v některých zemích není.
Během dne jsme objevili pergamen s různými hieroglyfy, které jsme však nedokázali rozluštit. Poprosili jsme tedy naše průvodce. Tito nám odhalili překlad: „Maska moci je ukryta v Egyptě v pyramidě“. A jelikož jsme ve starověku bylo nám jasné, že jsme na dobré stopě.
Příštího dne jsme se tedy ocitli v Egyptě, kde nás navštívila Kleopatra. Požádala nás, zda bychom pro ni mohli vyrobit papír – pergamen a pomoci ji vybudovat spolehlivý zavlažovací systém kolem Nilu. Ona nám pak prozradí, kterým směrem je pyramida. Tento „obchod“ byl pro nás jistě výhodný. Dali jsme ihned tedy do práce. Vše se zdařilo a Kleopatra byla přímo nadšená z vyrobeného papíru a spolehlivosti zavlažovacího systému. Předala nám zprávu – kudy k pyramidě.
Odpoledne jsme se vydali hledat pyramidu. V ní jsme nalezli opravdovou mumii, která svírala v rukou Masku Moci. S velkým napětím tuto Masku Moci průvodci času společně s námi přenesli k nedalekému ohni, kde jsme ji spálili, aby již nemohla vládnout zlem, které způsobuje prostřednictvím člověka. Poměrně dlouho odolávala plamenům ohně, ale nakonec byla zcela roztavena.
Naše společná mise byla u konce, průvodci času společně s učněm nám poděkovali za velkou a odvážnou pomoc a předali nám odměnu v podobě přesýpacích hodin s myšlenkou: „Nikdo nevíme, kolik času ještě máme, tak se snažme čas využít a nepromarnit.“
Večerní čas jsme oslavili radostí a veselím při piškotéce, ale i pozvolným smutkem, že jsme již na konci tábora.
Moc děkujeme rodičům za jejich přízeň, za všechny dary, které náš tábor obohatily, všem dětem i vedoucím. Bylo to skvělé!
Martin Běhal
